Nabídka:

MAPA OBCE ŽATČANY

FIRMY V NAŠÍ OBCI

Cena a kvalita vody

STATISTIKA:

  

Vzpomínky Františka Hegera na osvobození Žatčan a Třebomyslic 23. 4. 1945

František Heger * 1922 + 2004

23. 4. 1945 byl sice dnem osvobození našich obcí, ale řada dní před tímto datem přinesla nezanedbatelné dojmy pro naše občany. Příchod fronty signalizoval letecký nálet 15. dubna. To byl evidentní začátek boje o naši obec. Je neděle, krásný jarní den. Těsně po poledni stojím vedle domu č. 12, odkud je slyšet přelet letadel. Věděl jsem, že z osvobozeného území to nemohou být německá letadla. Chtělo se mi vykřiknout ,,Sláva, Sověti jsou zde”, ale ani jsem nedokončil vlastní meditaci, z letadel se spustila střelba kulometů.

Fosforové zápalné náboje během té krátké doby zalily celou obec do kouřové clony. Další letadla objevila v humnech a stodolách soustředění německých jednotek na č. 7 , 8 a 92. V zapětí tyto stodoly bombardovala, ty zcela vyhořely. Fosfor hořel na mnoha střechách, domech i zahradách, ale třeba ještě třetí den po náletech na podpatcích bot, a to nejednomu občanovi.

Po této letecké zahajovací akci bylo všem zcela jasné přiblížení frontové linie k naší obci. Řady občanů se zmocnila panika. Nutně to podpořily i zprávy ze sousedních Moutnic a Těšan. Tam bombardování bylo daleko rozsáhlejší a účinnější. Vyhořelo mnoho domů a více než 10 lidí zde přišlo o život.

Pod vlivem této zprávy a dalších fám nejedna rodina opustila svoje domy a budovala si v polích bunkry.  Nejvíce v trati Díly a Nesvačily v katastru na východ od obce. Jejich pobyt tam trval pouze 2 - 3 dny. Ustupující němečtí vojáci důrazně varovali naše občany o krajním nebezpečí takového počínání. Při frontovém pochodu budou sovětské první linie považovat tyto bunkry za kulometná hnízda a pomocí minometů je zlikvidují ještě dříve, než se k nim přiblíží. Ukázalo se, že to byla rada nad zlato. Za život mohou děkovat ustupující německé pěchotě. Tímto momentem, toto svoje ,,přechodné bydliště” opustili a vrátili se do vesnice. Zůstalo pouze jedno - čekat co přinesou nejbližší dny.

23. dubna 1945 bylo krásné jarní ráno. Jako konečně každý den v dlouhé řadě tohoto období. Za zmínku stojí, a to je i vyjádření mnoha starších občanů, než autora tohoto popisu, že jaro 1945 bylo jedno z nejteplejším a nejkrásnějších celého 20. století.  Od 10. března až do zmíněného památného dne teplota ve dne neklesla pod 20 st. C a v noci kolem 12 st. Toto jaro bylo nádherné, jako by Stvořitel sám chtěl vynahradit bídu, smrt a utrpení miliónů lidí alespoň přízní výjimečného času.

V noci ze 22. na 23. dubna bylo na silnici přes naši obec mimořádně rušno. To už německá armáda masově ustupovala směrem na západ do Telnice a Sokolnic. Neklamná předzvěst  blížící se fronty. Ráno bylo na ulici ticho, ani živá duše, vesnice jako vymetená. Lidé se nastěhovali do sklepů v očekávání příštího. Sklepy byly v případě přímého zásahu naprosto neúčinné. Sousedé se přesto nastěhovali do těch ,,lepších”, které mnohde vylepšovali podpory z dřevěných trámků. Mí  rodiče a sestra se přesunuli na č. 9 v Třebomyslicích do sklepa p. Antonína  Sedláčka. Já jsem zůstal doma. Náš sklep byl klenutý a připadal mi relativně bezpečný.

Po 8. hodině  se ojediněle ozývala střelba, která stále sílila. Začalo bombardování německých pozic. Ruské letectvo ušetřilo obec a jedině domek pana Barnabáše Poláčka dostal přímý zásah a zmizel z povrchu. Jinak se letecké operace zaměřily na oblast ,,Loučky a Odměrky”, kde ještě zůstaly německé  tanky a protiletadlová děla. Když vzpomenutou oblast bombardovali, náš sklep byl od  nejbližší ,,krypty” vzdálen více než 200 m, připadal jsem si ve sklepě jako na vodě. To také bylo avízo, abych jej opustil. V duchu jsem sám sebe ujišťoval, mám-li zemřít, tak s celou rodinou pohromadě, a přesunul jsem se do krytu p. Sedláčka za rodiči. Nálada ve sklepě byla na bodu mrazu. Účastníci se krčili v koutech sklepa a nahlas se modlili. Když jsem vcházel, ani si mne nikdo nevšiml. Schoulil jsem se vedle schodů a čekal, ale ne dlouho. Za chvíli se otevřely dveře a na prahu se objevil německý důstojník. Aniž by řekl jedno slovo, ukazováčkem pravé ruky mne vyvolal ven ze sklepa. Vyšel jsem a venku začalo pršet.

Vedl mě do světnice, kde ležel na posteli oblečený německý voják, pouze s jednou nohavicí, druhá byla od pasu utržena, pravděpodobně od granátu. Obnažené stehno mělo asi 25 - 30 cm dlouhou tržnou ránu hlubokou 5 - 8 cm. Důstojník někde na dvoře našel trakař a dovezl jej do síně. Poručil mně zavést zraněného do Újezda, kde údajně mělo být sanitární středisko. Oponovat bylo nebezpečné, soudě podle hrozivého pohledu. Snadno mne mohl vytáhnout na dvůr a zastřelit. Nic by se nedělo, mrtvol všude okolo bylo dost, byla přece válka. Jet do Újezda s trakařem se mi jevilo jako zcela absurdní. Fronta byla už v dědině. To vše se stalo kolem 11. hodiny.

Z této svízelné situace mně pomohly dvě okolnosti: za prvé pršelo, za druhé jsem se dokázal německy domluvit. Řekl jsem důstojníkovi ,,Ano, na marodku jej odvezu, pouze čekám, jak přestane pršet“, a posadil  jsem se na postel zraněného. Kupodivu důstojník se s tím smířil a odešel. Více jsem ho nespatřil. Zřejmě utekl přes zahrady k Telnici, aby zachránil sám sebe. Na ulici se už střílelo a vzápětí přijel první sovětský tank.

,,Můj klient“ ztratil při tak těžkém zranění mnoho krve a stával se čím víc apatičtějším. Nejevil zájem o nic, tak jsem se rozhodl vrátit se do sklepa a oznámit osazenstvu příjezd tanků do vesnice.  Zraněný můj úmysl vystihl, podíval se na mne a matným hlasem řekl: Der Krieg ist schwindel” (válka je podvod). Byla to jediná věta, kterou po  dobu mojí přítomnosti pronesl. Neodpověděl jsem. Pouze mně hlavou prolétlo: škoda, že to nevěděl on a milióny dalších, když z Brandenburgské brány slavnostně pochodovali po prospektu ,,Unter der Linden” v Berlíně v roce 1939.

Moje zdržení ve sklepě bylo pouze několik minut. Chtěli po mně nějaké podrobnosti, na které se už nepamatuji. Otočil jsem se, že se vrátím do světnice, kam mne nutilo svědomí, nějakým způsobem dostát danému slibu. Při východu jsem spatřil  pouze záda raněného vojáka. Z každé strany jej  vedl jeden sovětský voják přes dvůr, stodolu, za humno. Chvíli jsem váhal a později nesměle udělal několik kroků směrem za zmíněnou trojicí. Daleko jsem nedošel. Vyšla rána. Střelbou do týlu ukončili jeho trápení. Vážné zranění nemohl přežít. Tím rychle ukončili jeho beznaděj. Následující den byl pochován, přesněji řečeno zakopán asi 20 m od místa, kde byl zastřelen.

Po 14. hodině byla už celá obec plná rudoarmějců. Přicházeli od Moutnic, kvůli dešti zablácení a promoklí. Někteří občané nevydrželi, chtěli osvoboditele přivítat a začali ze zvědavosti ukvapeně vycházeli z krytů. Němci se snažili postupující vojsko zadržet a  zahájili od Telnice na naši obec dělostřeleckou palbu.  Tak zahynul pan Jaromír Teplý, zraněn byl pan Jan Lejska, Anna Kroupová, později Jan Klanica z č.3.

Přes noc se situace uklidnila. Následující ráno doplnila ruská vojska zásoby potravin, odvedla z obce mnoho párů koní, vozy, bryčky a pod. Pochod byl rychlý, vše se soustřeďovalo k útoku na Brno. Na velitelské stanoviště v Křepicích přijel v neděli 22. dubna maršál Malinovský, velitel 2. ukrajinského frontu,  který dobývání Brna řídil. Asi polovina občanů musela jižní část Křepic opustit, buď přešli do druhé části obce nebo do již osvobozených obcí sousedních.

Protože Němci vyhodili po povětří most přes Litavu směrem na Měnín a Telnici, bylo nutno rychle postavit nový provizorní. Z obce se vozily desky, trámky a další potřebný materiál. My civilisté jsme jej  pod dozorem ženijního sboru stavěli. Po dokončení z bezprostřední blízkosti dopadl granát a zabil koně přímo na mostě. Tento kůň zachránil mnohého z nás, posbíral střepiny, které směřovaly ve  směru k nám. V podvečer přiletěla od Jaloviska průzkumná německá stíhačka, kterou sovětská protiletadlová baterie sestřelila. Hořící se zřítila na hon zvaný Pláňavy a posádka zahynula.

Německá obrana byla již zcela vyčerpána a ochrnuta. Zakrátko válka skončila definitivně. Boj o Žatčany byl vlastně labutí písní. O to více si uvědomujeme, kolik nesnází a hrůzy  musely prožít ty oblasti, kde proti sobě v plné síle stály tyto dva vojenské  giganty. Konečně 60 miliónů mrtvých za 2. světové války 1939 - 1945 nepotřebují žádný dodatek.